Šťovík

Šťovík (Rumex acetosa). Z mnoha druhů šťovíku je nejvýznamnější šťovík kyselý a šťovík štítnatý (Rumex scutatus). Vytrvalá rostlina původem z Evropy a Asie, která v současné době roste i v Americe a Austrálii. Má osvěžující, lehce nakyslou chuť (jméno acetosa naznačuje kyselý charakter rostliny daný obsahem kyseliny šťavelové). Šťovík je příbuzný reveni. Konzumuje se jako zelenina (čerstvý do salátů nebo vařený v podobě pyré, podobně jako se připravuje špenát) nebo jako koření (do polévek i omáček a spolu s dalším kořením ochutí nádivku do ryby). Je k dispozici celé léto.

Nejméně 19 století se v Evropě sbírají nakyslé listy planých šťovíků. Jako léčivou rostlinu a zelené koření je uznávali například i Plinius a Hippokrates. Později byly z planých odrůd šťovíku vyšlechtěny zahradní formy, oblíbené zvláště ve Francii a v Itálii jako příloha k rybám a jehněčímu a skopovému masu.

Šťovík kyselý (Rumex acetosa) je větší a najdeme ho na lukách. Šťovík menší (Rumex acetosellal) roste spíše na sušších travnatých a kamenitých místech. V jarním jídelníčku se těmto rostlinám přisuzuje význam při "čištění krve". Mladé listy šťovíku sbíráme v dubnu a květnu ještě před květem. Obsahují sacharidy, třísloviny, mnoho draslíku, vápníku, hořčíku, fosforu, železa, manganu, křemíku, silice, vitamín A a vitamín C ve větším množství, než je v citronech. I když obsah kyseliny šťavelové je oproti špenátu či rebarboře poloviční, doporučuje se doplňovat šťovík mléčnými výrobky a nepojídat denně více než půl šálku na osobu.

Šťovík působí močopudně, stimuluje činnost jater, žlučníku a vyprazdňování střev. Může také zmírnit některé doprovodné projevy chřipky, dají se jím léčit drobná poranění. Pozor by si měly dát osoby náchylné ke tvorbě šťavelanových kamenů.

Typickou jarní rostlinu používáme do polévek, omáček, do špenátu, pomazánek, sypeme na brambory či těstoviny. Vedle skopového dodá chuť i rybám.