Editace stránky Stévie sladká (část)

== Historie ==
Jako první využívaly rostlinu kmeny známé jako Guaraní v Paraguayi a Brazílii. Sladili si s ním maté a používali ho také v přírodní medicíně (na pálení žáhy, cukrovku, jako ústní vodu).

V roce 1931 izolovali francouzští chemici glykosidy, které dávají rostlině sladkou chuť. Izolované složky byly pojmenovány podle rostlin: steviosid a rebaudiosid a jsou 250–300krát sladší než sacharóza. Látka je stálá i za tepla, nemění se jeho pH a nekvasí.

Ve 20. století se začala používat ve velké míře umělá sladidla, jako jsou cyklamáty a sacharin, které mohou mít karcinogenní účinky. Proto se na počátku 70. let začala japonská firma Morita Kagaku Kogyo Co., Ltd zabývat možností použít stévii jako náhražku cukrů v nápojích a dalším potravinářském průmyslu. Nyní má stévia 40 % podíl na japonském trhu s umělými sladidly. Zde se také používá v nealko nápojích např. Coca Cola.

Nyní se používá stévia ve východní Asii (Čína, Thajsko, Korea, Tajwan, Malajsie) ve státech Jižní Ameriky a v Izraeli. Čína je největším producentem steviósy na světě. Dříve byla stévia velmi rozšířená i v USA.