Šťovík

Nejméně 19 století se v Evropě sbírají nakyslé listy planých šťovíků. Jako léčivou rostlinu a zelené koření je uznávali například i Plinius a Hippokrates. Později byly z planých odrůd šťovíku vyšlechtěny zahradní formy, oblíbené zvláště ve Francii a v Itálii jako příloha k rybám a jehněčímu a skopovému masu.

Šťovík kyselý (Rumex acetosa) je větší a najdeme ho na lukách. Šťovík menší (Rumex acetosellal) roste spíše na sušších travnatých a kamenitých místech. V jarním jídelníčku se těmto rostlinám přisuzuje význam při „čištění krve". Mladé listy šťovíku sbíráme v dubnu a květnu ještě před květem. Obsahují sacharidy, třísloviny, mnoho draslíku, vápníku, hořčíku, fosforu, železa, manganu, křemíku, silice, vitamín A a vitamín C ve větším množství, než je v citronech. I když obsah kyseliny šťavelové je oproti špenátu či rebarboře poloviční, doporučuje se doplňovat šťovík mléčnými výrobky a nepojídat denně více než půl šálku na osobu.

Šťovík působí močopudně, stimuluje činnost jater, žlučníku a vyprazdňování střev. Může také zmírnit některé doprovodné projevy chřipky, dají se jím léčit drobná poranění. Pozor by si měly dát osoby náchylné ke tvorbě šťavelanových kamenů.

Typickou jarní rostlinu používáme do polévek, omáček, do špenátu, pomazánek, sypeme na brambory či těstoviny. Vedle skopového dodá chuť i rybám.